Entezopatie – onemocnění šlach z přetížení

Svaly a šlachy jsou anatomickými strukturami pojivové tkáně, které zajišťují lokomoci a vzpřímenou polohu člověka jejich napojením na kostní skelet těla. Funkcí šlachy je přenos svalové síly na páku kosti, absorbovat náhlý náraz a limitovat poškození svalu jeho přetížením.

Při opakovaném přetěžování oblasti šlachového úponu dochází k fragmentaci kalcifikované chrupavčité zóny, vzniku nekróz a tukové degenerace. Následně dochází k proliferaci fobroblastů a novotvorbě lamelární kosti ze subchondrální spongiózy. Tato kostní novotvorba, jakožto projev reparace a regenerace poškozeného úponu, se projevuje tvorbou osteofytů, které jsou patrny na RTG snímku. Hlavními faktory podílejícími se na vzniku entezopatií jsou nedoléčená traumata šlachových úponů, chronické přetěžování entezis a opakovaná mikrotraumatizace úponu šlachy. V dětském věku na podkladě iniciální entezopatie určitých fyzárních oblastí vznikají aseptické kostní nekrózy, např. M.Osgood-Schlatter či M.Haglund-Sever.

V klinickém obraze dominuje bolest v určité zóně šlachového úponu a dále jeho okolí s následným omezením hybnosti postižené svalové skupiny, otok a zduření šlachy či jejího úponu a bolestivost s irradiací do okolní tkáně. Bolest je zpočátku pouze při námaze určité svalové skupiny, později při přechodu do chronicity je bolest i klidová a otoky výrazné, často provázené i hyperemickými kožními projevy.

Základem terapie je vyloučení dalšího přetěžování příslušné svalové skupiny, nezřídka sádrová imobilizace. Většinou při dobré kázni pacienta a vhodně volené kombinací lokální a fyzikální terapie, vystačíme s konzervativním postupem léčby. Někdy jsme však nuceni řešit operačně. Lokálně i celkově aplikujeme léky s antiflogistickým a antirevmatickým efektem, antiedematika, vasodilatancia, antiagregancia, nezřídka lokálně aplikujeme kortikoid. Zde ja však třeba pečlivě vážit a dávkovat terapii, kortikoid nesmí být nikdy aplikován intratendineálně, pouze do oblasti burz, šlachových dutin či peritenoneálního prostoru. V opačném případě může vzniknout těžká tenopatie či kortikoidová atrofie šlachy s její následnou rupturou. Zde je třeba upozornit na nebezpečí tzv. “mesenchymální narkózy”, kdy vedle úlevy a terapeutického účinku kortikoidů dochází ke zpoždění reparativních pochodů a vymizení bolestivých příznaků. Při přetěžování úponu v této fázi může dojít k dalšímu zhoršení stavu.

Fyzikální terapie je dalším stupněm v terapeutickém řetězci. Užíváme ultrazvuku, diadynamiku, magnetoterapie, diatermie, pulsního magnetického pole, distanční magnetoterapie. Fyzikální léčba však nezřídka může přinést vedle úlevy přechodně opačný efekt. Konzervativní terapii lze vhodně doplnit i fyzioterapií (postizometrická relaxace).

Nutno připomenout, že medikamentózní i fyzikální terapie jsou terapií adjuvantní. Základní metodou léčby zůstává odlehčující režim, příp. sádrová imobilizace. Pokud neuspějeme s terapií konzervativní, po 3-6 měsících indikujeme léčbu operační. Typ výkonu je dán anatomickým specifikem dané postižené oblasti.